úterý 27. prosince 2016

Co to vlastně znamená sexuální orientace?

Už hodně měsíců, určitě víc než šest, přemýšlím o tom, co je to vlastně tolik diskutovaná sexuální orientace.

Co to jako sakra je?
Je to to, jestli se vám líbí žena nebo muž nebo obojí nebo nějaká varianta obojího? O tom posledním se moc nemluví.
Znamená sexuální orientace to, s kým chcete mít sex? Nebo to souvisí spíš s emocionální vazbou na osobu určitého pohlaví?
Co je vlastně důležitější? A co když k jednomu pohlaví máte emocionální vazbu, ale zas tak moc vás sexuálně nepřitahuje? Je něco takového vůbec možné? A co když se vám něco tělesně zdá moc pěkný, ale nedokážete najít tu emocionální vazbu? Máte to vzdát, nebo ji snad hledat dál?

pátek 16. prosince 2016

Chaos pokračuje

Tento článek byl napsán rychle a za účelem vypsání se deprese. Není nijak skvělý, je asi plný překlepů a často se v něm opakuju. Prostě... Nic čtivého, není to o blogerství, ale o vypsání se z depky. Díky za pochopení. A klidně mi vynadejte. To nevadí.

čtvrtek 8. prosince 2016

Jednorožci a Amalthea

Možná si říkáte, proč mám tady na boku ten obrázek jednorožce.
A možná jste ani nepřemýšleli o tom, proč tu používám přezdívku Amalthea.
Tyhle dvě věci mají souvislost, jak asi někteří vědí.

Ten obrázek tady na boku pochází z kresleného filmu Poslední jednorožec, jehož scénář a knižní předlohu má na svědomí P. S. Beagle. Pochází z roku 1982, ale u nás v Česku měl premiéru na začátku 90. let a byl prý hodně oblíbený. Ale já o tom nic nevím, protože v té době jsem fakt nic takového nevnímala, poněvadž jsem byla hodně malá.

No, v té porevoluční době, kdy k nám zčistajasna přišly vymoženosti západní civilizace a internety ještě nebyly (teda určitě byly, ale u nás ne), měly velkej boom videopůjčovny.
Rodiče často půjčovali filmy i pro mě - v televizi toho moc pro děti nebylo a taková zahraniční kreslená pohádka bylo něco jako zjevení.
Mezi těmi filmy byl i Poslední jednorožec.
Jak mi ho jednou půjčili, tak mi ho chudáci museli půjčovat pořád. Až ho konečně jednou dávali na Nově, tak mi ho natočili. No a ta příšerně nahraná kazeta jela u nás doma taky pořád. Chudáci rodiče ji znali nazpaměť. A já asi taky, už si to nepamatuju.

Tak teď byste asi chtěli vědět, o čem že to je. Je to prostě o jednorožci, kterej si jednoho dne uvědomí, že je poslední na světě. Že už dlouho nikoho, jako je on sám, neviděl a začne mu to dělat starosti. Najednou k němu přiletí motýl a poví mu, že je viděl, že jeden zlej král je drží někde pod zámkem, kde je střeží nějaké monstrum. Tak se je vydá hledat. Na cestě se k němu přidá hodně špatnej kouzelník a jedna paní od loupežníků. Při cestě na hrad toho zlého krále je ale přepadne jakási stvůra - Rudý býk, který, jakmile zmerčí jednorožce, po něm okamžitě jde a chce ho dostat a zavřít pod zámek (nebo kam vlastně) jako ostatní jednorožce.
Jednorožcův průvodce kouzelník pak v zoufalé snaze nějak jednorožci pomoci jej promění v lidskou dívku. Rudý býk, který asi moc inteligence nepobral, ji nechá být a jde pryč, protože šel po jednorožci, ne po nějaké holce. Pokračují ke králi, teď už jako tři osoby, protože kouzelník neví, jak jednorožce proměnit zpátky. Jednorožec tedy předstoupí před toho zlého krále jako dívka, nepoznaný. No o zbytek už by byl spoiler, pokud vás to doteď nezaujalo, tak se na ten film ani nekoukejte.

Ten film je strašně přemoudřelej, plný dvojsmyslů a asi i nesmyslů, který si člověk může interpretovat, jak chce. Podezřívám autora, že kolikrát ani on sám nevěděl, co tím myslí, ale prostě jen něco napsal, protože to pěkně znělo a on viděl, že to může mít různá vysvětlení.
Každopádně se to tváří jako velká inťárna, skoro jako kdyby to ani nebylo pro děti. A je tam i spousta scén, který jsou strašidelný a nejsou zrovna pro děti. Je to prostě creepy pohádka.
Moji rodiče občas měli starosti, jestli všem těm moudrům náhodou opravdu nerozumím a nebudu nějaká echt chytrá. Časem se prokázalo, že zřejmě ne.


Ale nepíšu vám to tu proto, že bych vám tu chtěla recenzovat film. Jen jsem chtěla říct, že tenhle film má pro mě hodně zvláštní význam. Čuměla jsem na něj jako díte pořád dokola a vůbec nevím proč. Ale prý se to s tímhle filmem stalo vícero lidem (i když žádný neznám osobně). Pamatuju si akorát, že kromě toho, že jsem byla úplně hotová z toho krásně nakreslenýho jednorožce, tak jsem z toho filmu měla úplně... depresi. Jo, jako malý děcko, asi pětiletý. Ale pořád jsem se na to musela dívat, i když jsem skoro pokaždý brečela. Byla jsem trochu divný dítě, protože jsem se hodně kontrolovala a přemáhala jsem se, abych se nerozbrečela a aby to nikdo neviděl, protože jsem se za to styděla.

A když pak asi o 10-12 let později (to mi bylo asi 17) tenhle film vyšel trafikách na DVD, tak jsem si ho hned koupila a tehdy jsem o tom napsala hluboce intelektuální článek. Přitom jsem o tom věděla úplný kulový. To bylo před 9 lety. Ty jo.
No, prostě ten film mi utkvěl v paměti dodnes.
A hlavně ten soundtrack, zpívanej.

A zvlášť jedna písnička z toho filmu, která mě dostávala úplně šíleně, byla balada, kterou zpívala ta dívka, proměněný jednorožec.
Když jednorožec se svými společníky došel na práh králova hradu, kde pak výprava nějaký čas zůstala (aby zjistila, kde jsou ostatní jednorožci), měl podobu dívky. Neměl žádné jméno, tak ho představili jako Lady Amaltheu, což bylo nějaké jméno, co si kouzelník narychlo vymyslel.

Jak čas ubíhá, nic se neděje, věci stagnují, pořád ostatní jednorožce potají nevypátrali. Jednorožec v podobě dívky má splíny, chodí jako tělo bez duše. Zažívá hrozné stavy, cítí se v lidském smrtelném těle jako ve vězení, nesvobodně, stísněně. A začíná zapomínat, kdo vlastně předtím byl a co šel na králův hrad hledat.

A Lady Amalthea, tedy jednorožec, tam v jedné ze svých depresích zpívá již zmíněnou písničku.
Zpívá se v ní

Tam
Tam ve vzpomínkách
tam kde vítr vál
srdce mám
V hloubi lesů ztracené
a dny jdou dál
A teď když jsem ženou
Všechno je tak zlé


Tam
Tam ve vzpomínkách
hledám bílý stín
smiř se s tím
radí srdce bláhové
a dny jdou dál
A teď, když jsem ženou
jenom trýzeň znám
jenom trýzeň znám
Jenom trýzeň znám


Tady si to můžete i poslechnout (btw, výjimečně je česká verze lepší než originál).




Asi nemá smysl něco dodávat, ne?

úterý 6. prosince 2016

Poslední dny nemaj hlavu patu. Tenhle článek také ne.

Pozlátko ženskýho světa se mi vždycky líbilo.
Ale stojí mi to za to?

Za posledních asi 10 dní se toho ve mně hodně zvrtlo. K lepšímu. Udělala jsem několik vážných kroků, dala si několik předsevzetí, která hodlám opravdu splnit, i když jsem se tomu léta vyhýbala.
Dohnal mě k tomu strach, že už je pozdě (dal bych si po držce za to, že jsem si myslel, že je pozdě ve 23 letech). No, je pozdě, ale za chvíli bude ještě později, takže...
Ale to je moje niterní věc a to tu nechci rozebírat, protože se to ani netýká mé genderové situace.

Jedním z těch vážných kroků, o kterých jsem mluvila, byl coming-out matce. Bylo to v pohodě a zatím toho nelituju, ale taky o tom tady nechci mluvit, protože je to moc osobní.

Ale jde o to, že to ve mně spustilo nějakou lavinu. (S čímž souvisí i ta předsevzetí.)
A taky mě z tohoto hlediska moc zaujal článek na Filipově blogu, kde se sám sebe ptá, kam vlastně kráčí. Mluví o tom, že právě teď, kdy může být tím, kým vlastně byl vždycky, ale myslel si, že nemůže... neví, co s tou náhlou svobodou.

Mám pocit, že jsem vlastně celý život jen dělala, co jsem měla, snažila se vypadat dobře jako holka, protože jsem doufala, že za to přijde nějaká odměna zvenčí.

Průser byl vždycky ten, že jsem si jako dítě ráda hrála s panenkama Barbie - takovýma těma panenkama, co vypadaj jako dospělý ženský, šijou se pro ně hadříky podle poslední módy a tak. Naprosto jsem jimi byla posedlá. Ale nepamatuju si, že bych někdy zatoužila, jako ostatní malé holčičky, být jako ony nebo vypadat jako ony.

Jako teenager jsem se hodně začala zajímat o makeup a módu. Byl v tom prvek převlíkání se za někoho jinýho a to jsem od dětství naprosto milovala - a o to víc, když jsem k tomu neměla moc příležitostí, protože nemáme žádnej Halloween. A vlastně jsem tím posedlá pořád, snad ještě víc.
Nakonec to dopadlo profesním zájmem o módu, kterej mě mohl jednou i živit nebo aspoň, ehm, přiživovat.
Prostě od téhle doby, kdy jsem přestala být ta zamračená malá holčička, která raději než šatičky nosila tepláky a volné tričko, nebylo pochyb o tom, že prostě jsem holka. Svoje pochyby z pre-pubertální a ranně pubertální doby jsem odsunula na druhou kolej.

Někdo takovej přece nemůže být kluk, ne? Vždyť kluci to nemusí. Móda a cingrlátka je nezajímají. Maj rádi sporty, auta, strohý styl. Já nemám ráda nic z toho. Když strohý, tak jedině elegantní. Líbí se mi pěkné věci, estetika, umění.

Ale já se stejně vždycky cítila spíš jako kluk.
A říkali mi: kdybys byla kluk, tak o sebe tolik nedbáš.

Kdo vlastně chci být? Jak chci doopravdy vypadat?
Chci vypadat jako muž?
Já nevím.

Když se podívám na chlapy, jsou většinou strašně drsní a strašně fádní. Tak mi připadali vždycky. Proto mě ani doopravdy nepřitahovali. Vždycky se mi líbil spíš kluk, co byl v něčem jako holka. V chování i ve vzhledu a v oblíkání.

Byly doby, kdy jsem neměla žádné sebevědomí, pokud jde o vzhled. Zažila jsem kvůli tomu šikanu a nebylo to nic pěknýho. Tak jsem se zařekla, že jim vytřu zrak a udělám ze sebe pěknou holku. No, nejdřív to moc nešlo. S tím, jak člověk v základu vypadá, toho moc nenadělá. Ale časem, asi jak jsem dospěla a rysy v obličeji se mi trochu změnily, se to docela zlepšilo. Nejsem žádná modelka, ale znáte to - když se namalujete a hezky se oháknete se (ať už žensky nebo do pánskýho stylu), tak vám to najednou lidi začnou žrát a začnou si myslet, že jste pěkná, i když jste celkem průměr.
Ale když je vám 18-21/2/3, tak máte pocit, že když jste to dokázali a udělali jste ze sebe aspoň trochu ucházející holku, o které si pár lidí možná myslí, že je docela pěkná, tak si myslíte, že jste v rámci vlastních možností vyhráli nějakou soutěž ve šlechtění andulek/růží/čehokoliv-co-vás-napadne. A myslíte si, že se váš život změní a čeká vás nějaká odměna za snahu.
Jo, prdlačky.

Od doby před více než týdnem, kdy jsem měla fakt těžkou depku z jiných věcí než z toho, že jsem trans, což nečekaně vyústilo v coming-out mámě (nevím, jestli v tom byla nějaká souvislost - na to ale asi přijdu po čase), se ve mně spustilo něco, co se mě začalo ptát - co vlastně chceš? Děláš opravdu to, co chceš? Jdeš tam, kam chceš, nebo jdeš tam, kde je to pro tebe bezpečný, jistý? Co když je správný jít za tím, co chceš, i když se bojíš, i když je to nejistý? Co kdybys fakt zkusila to, co tě láká a nebrala to tak vážně?
Vypadá to, že jsem vlastně nikdy nešla tam, kam jsem opravdu chtěla. Šla jsem tam, kde mi to schvalovali, kde byla cesta vyšlapanější, i když třeba ne úplně. Když jsem dělala věci, kde ta cesta nebyla úplně vyšlapaná, tak to byly jen věci, na kterých mi moc nezáleželo. Protože u těch mi bylo míň hrozně, kdybych selhala.
A tak jsem v životě nikdy nedělala nic, co jsem opravdu moc chtěla.
A teď to chci změnit, aspoň v některých věcech, i když je mi 26 a bude mi brzo 27. Je mi fuk, kolik mi je. Vlastně to není zas tak pozdě. Ale to už je o něčem jiném. Chtěla jsem jen říct: jako kdyby tohle paradigma, ve kterým jsem žila, souviselo nebo mělo příčinu v mým s tělem nesouhlasícím genderu. Nebo možná to není příčina, ale jen další aspekt. Nevím.
Když nemůžete být tím, kým se cítíte, v těch nejzákladnějších věcech jako je gender, tak vám přijde naprosto normální regulovat se i v jiných oblastech života.


Paní dr. Fifková říkala, že ženy se ptají, jestli budou krásné. Muži se zase ptají, jestli budou úspěšní.
Ale já chci být jako kluk taky hezkej. A hodně. Strašně mi na tom záleží. Přiznávám se, jsem povrchní.
Nechápu tu otázku, na kterou se ptají ti muži - proč by nemohli být úspěšní i jako žena? Jak na to má exteriér vliv? Je to snad o tom, co je ve vás, a ne v tom, jestli jste holka nebo kluk?

Nikdy jsem nezažívala žádnou velkou závist, když jsem se celý život dívala na kluky kolem, snad jen v tom, že můžou být větší srandisti a víc vyvádět. Jejich vzhled mě nikdy k závisti nepřivedl. Až na to, když uvidím opravdu hezkýho kluka. Hezkýho skoro tak, jako holka. Tehdy mu závidím, že je kluk, jindy vůbec. Není to paradox?

Z toho mám strach jak sviň. Jak bych vypadala? Jak bych působila, kdybych byla kluk i na povrchu?
Něco jsem budovala, ale nevyhovuje mi to. Možná, že to mám ztratit a chtít něco lepšího. A nejen v zájmech, kariéře, směru, ale... i ve svým exteriéru.
Nebudu jako kluk lepší než holka?

Ale pak jsou tu samozřejmě ty české zákony. A taky to, že nevím, jestli se mi chce podstupovat riziko s nejistým výsledkem. A taky samozřejmě ještě menší šance najít si partnera - nebo alespoň mi to tak připadá. Tím nechci nikoho urazit, to v žádném případě. Jen si říkám, proč zrovna mě by jako kluka bez penisu chtěl nějakej chlap, co, ehm, má rád kluky s penisem. A když má možnosti takovýho kluka mít, tak proč by nějakej chtěl zrovna mě.
To je snad asi lepší zůstat takový, jaký jsem, stát se ještě větším androgynem, a najít si někoho, kdo je taky transka a chápe, co zažívám, a bude mu fuk, co (ne)mám mezi nohama. A taky si myslím, že bych mohl dát to nejlepší ze sebe nějakýmu druhýmu člověku, co se cítí jako já, pomoct mu s tím vším.
Nejvíc bych asi chtěl někoho, kdo se cítí jako napůl muž a napůl žena, tedy že by to měl víc vyvážený než já (bohužel už to nemám jen z 80%, teď už je to 90). Asi bych byl raději, kdyby to byl fyzicky muž a aby byl vyšší než já, protože se cítím v ženským těle zranitelně a tohle ve mně vzbuzuje pocit bezpečí. Ale zároveň je tam pro mě důležitej ten silnej ženskej prvek empatie a jemnosti, v povaze i ve vzhledu. Pro někoho takovýho bych udělal všechno na světě a nic bych za to nechtěl zpět.

Ale jo, občas chci bejt kluk. Je to prostě tak. Přiznávám si to.
A někdy nesnáším svoje prsa a někdy mi nevadí. Ale i když mi nevadí, tak se jako žena necítím.

No, a taky se mi líbí dámský boty. Strašně. Na pohled úplně nejvíc.
Ale když si je obuju na moc dlouhou dobu nebo když je nosím každej den, tak se cítím jako spráskanej pes. Jako holka. Na holkách není nic špatnýho. A mít na sobě občas nějaký nádherný boty ryze dámskýho charakteru je skvělý. Jen nechápu, jak můžou cupitat každej den v takových botičkách a cítit se sebevědomě. Touha po určité submisivitě je prostě skutečným ženám asi daná. Kdyby ne, tak by asi nikdy nemohly být s cis hetero chlapem. Ti jim té submisivity dopřejí habaděj.

Chtěla bych najít způsob, jak být to, co jsem, ale nezasahovat do svýho těla nějak radikálně.
Jsem zbabělec.

V průběhu psaní tohodle článku jsem několikrát v mysli přešla od "chci být kluk" k "můžu být kluk i bez zklukovatění exteriéru" a zpět. Že jsem transka, je naprosto jasný. Vůbec o tom už nepochybuju.
Myslel jsem, že to, že bych chtěl být kluk, je záležitost hlavně vztahová, ale teď zrovna na nikoho nemyslím, ale stejně bych chtěl bejt kluk. Sám pro sebe. Chtěl bych bejt pěknej kluk sám pro sebe.

Takže bojovky tohoto období (mimo jiné):
1) Udělat ze sebe ještě většího androgyna, kterýmu to ale sluší (tomboy, žádná jeřábnice).
2) Brát sám sebe jako kluka, klidně si dovolit přemýšlet o sobě jako o klukovi a v mužském rodě. Nahlas tak o sobě ale zatím raději nemluvit. Ale přesto ze sebe nedělat holku ani před cizími lidmi, nesnažit se být moc submisivní, když to tak necítím.
3) Osobně se setkat s dalšími trans lidmi.

Ať se stane to, co se má stát. Co to ale bude, opravdu nevím.

neděle 6. listopadu 2016

"Závidím..."

Tenhle článek jsem měla napsaný už pár týdnů. Na rozdíl od toho předposledního, co jsem ho vychrlila za den. Jo, trvalo to celej den, málem mi z toho hráblo. Tenhle jsem taky napsala kupodivu rychle, ale nechala jsem ho uležet... Možná jsem už o něco míň frustrovaná, než když jsem ho psala.
Vydávám ho až teď, protože mám prostě pocit (a to se pocity moc neřídím), že by to tak mělo být.



Občas, v etapách, tomu prostě propadnu a trochu se lituju. Nejsem na to zrovna hrdá, ale přiznávám, že se mi to prostě stává.

Nejsem na tom zase tolik špatně. Teď, když krystalizuje to, co jsem, a chápu to čím dál líp a jsem klidnější díky meditacím s binaural beats, tak vím, že mám sílu jít si např. za svými sny, které jsem tak dlouho odkládala a které se nemusí nutně týkat toho, o čem je tenhle blog. Ale to, čeho se týká tenhle blog, mělo asi trochu vliv na to, že jsem nedokázala žít a pořád na něco čekala. "Až z toho vyrostu..." nebo "až budu trochu hubenější a spokojenější se svým vzhledem..." a tak dál. To nefunguje. Ještě není pozdě něco dokázat a dělat něco, co mě fakt baví, i když ostatní začali už tak před deseti lety.
Prostě mě ta nesrovnalost v mým genderu brzdila ve spoustě věcí. Vypadá to tak. Ale vím, že ne každej to tak má.

Kromě kariéry a zájmů, to bylo taky ve vztazích. Teď ale nemyslím ty partnerské, i když v těch to bylo ze všech vztahů nejmarkantnější. I v přátelských. Mám málo přátel, spíše jsou to známí. Přitom vím, že nejsem zas tak špatná. Jedna z mých špatných vlastností je ta, že "potřebuju prostor," což způsobí, že se občas odmlčím. Ale neznamená to, že bych na ty lidi nemyslela, právě naopak! Prostě si jenom jedu to svý nebo mám třeba depresi nebo jsem nespokojená s tím, že jsem udělala málo práce pro něco, co si přeju. Tohle ale musím vylepšit, uznávám.

Ta další věc, co mi zabránila vytvořit si přátelství, o které bych už ale nemluvila jako o špatné vlastnosti, je to, že jsem nedokázala dost sdílet. A to už se samozřejmě týká toho, o čem je tenhle blog. Dlouhá léta, zejména ta formativní, jsem nevěděla, co se mnou je. Bylo mi z toho strašně. A v té době jsou prostě všichni strašně "normální." Kdežto mně dělalo problém randit s klukama i s holkama. Tolik jsem si přála být lesba, když mi ti kluci tak vadili... Ale ani to nebylo pro mě. Strašně jsem chtěla někoho, kdo by nějak chápal to, co jsem nedokázala tehdy vůbec vysvětlit. Takovou lásku prostě, jakou po ní touží všichni mladí lidé. Aspoň chvíli jsem ji chtěla zažít. Ale i přátelství by mi stačilo. Jenomže takovýho člověka, který by chápal tyhle moje "problémy," najdete těžko, zvlášť v těch telecích letech. A když se o tom stydíte mluvit, máte strach se někomu svěřit, tak to jde ještě hůř.
Že jsem transgender jsem nevěděla, protože jsem myslela, že to může být jen člověk, který o dětství strašně touží být klukem (pokud se narodil jako holka). Neznala jsem pojem nebinární nebo genderfluid.

Když to shrnu, tak ten hlavní důvod, proč jsem dneska sama je prostě proto, že jsem nemohla mluvit o svým soukromí a lhát se mi nechtělo. Tak jsem si nenašla kamarádky. Ani jsem si s holkama moc nerozuměla. Jediný, co mám s nima společnýho, je to, že rozumím módě a kosmetice (a baví mě to - což byl btw taky důvod, proč jsem si nedovolila považovat se za trans). Ale kupodivu ani tak se už nedokážu považovat za holku. Nebaví mě filmy, co baví většinu z nich, ani knihy. Přijde mi, že jednou z věcí kterou má společnou velká spousta cis holek je to, že se nedokážou pro něco nadchnout - a to byl často důvod našich nedorozumění. Když jsem je viděla nadšené tak to bylo jen tehdy, když se mluvilo o jejich klukovi a/nebo o jejich společném žití, budoucnosti atd. Nechápu to jejich urážení, "nemluvení se sebou." Nechápu způsob, jakým cis holky komunikují. S klukama jsem si rozuměla víc, ale těm se mnou pak zakázaly kamarádit jejich přítelkyně (což je vtipný, když mě v tomhle směru jejich boyfriendi vůbec nazajímali) nebo mě prostě brali "jako holku," což znamená, že mě buď začali okatě balit, nebo se ke mně chovali jako že se mnou kamarádí, ale byly tam takové zvraty, kdy se občas chovali tak, že je vůbec nezajímám, což na mě občas působilo jako kdyby mi chtěli dát najevo svůj nezájem  (což možná taky znamená, že mě začli balit, ale nevím to jistě). Ale já měla prostě zájem "jen" o kamarádství, ale ten zájem byl u mě upřímnej.
Pak tu byli kluci, co jsou na kluky, s těma jsem si rozuměla o něco víc než s hetero klukama (už jen proto, že jsem si nemusela furt dávat pozor na to, jestli jsem neřekla něco, po čem by si mysleli, že po nich jedu), ale ti taky rádi řeší vztahy, sex a tak, takže ani s nima jsem si nedokázala vybudovat hlubší vztahy, protože jsme dost nemluvili o (mým) soukromí. Ale i ta méně hluboká kamarádství, co s některými mám, jsou fajn. Aspoň něco.

Všechny moje slibně začínající potenciální přátelství šla do kytek, protože se nikdy nedostala do zóny takového toho sdílení. Já neměla co sdílet. Měla jsem jen pocity, kterým jsem nerozuměla a které mi zabraňovaly být normální holka.
A za ty jsem se extrémně styděla.
A bála jsem se, že mě někdo prokoukne.

Ale teď už svítá na lepší časy. Stačí prostě najít lidi, který jsou jako vy. Ale taky nezavrhovat ty, co jsou jiní. Někteří to třeba nebudou odsuzovat, i když tomu nebudou rozumět.
Věřím, že jednou, a že to nebude trvat až tak moc dlouho, si najdu slovo a budu moct prohlásit, kdo jsem. A když to slovo prostě řeknu, tak spousta lidí tomu nejdřív nebude rozumět, to je jasný, ale já se nebudu stydět říct to a budu vědět, že je tu i spousta lidí, kteří vědí, co tím myslím.

Nevím, co bude za měsíc, za rok. Ale teď bych chtěla najít možnost, jak být neutrální. Prostě něco, co je spíš kluk, ale má to ženský tělo, no a co, žádná křeč. A nemuset si hrát nonstop na ženskou. Chápu, že když budu mít na sobě třeba šaty, tak to po nikom nebudu moct chtít, to je jasný. Když si budu chtít hrát na ženskou, tak prostě budu. Občas je to zábava. Ale jinak, tedy to, co budu já doopravdy, bude někdo neutrální. To je teď můj cíl. V tom, jak se oblékám, jak vypadám, ale i jak sama sebe či sám sebe přijímám a vidím. To mi totiž pomáhá hodně. Nevyděsit se pokaždé, když o sobě uvažuju v mužským rodě. To je ok. Patří to ke mně stejně jako to fyzický tělo, co mám.

Jak vidíte, teď se zrovna nelituju. Ale když se lituju, tak si vzpomenu na jednu písničku, kterou napsal Jiří Grossman a nazpívala ji paní Urbánková. Zpívá se v ní:

(...)
Vždyť já chci jen žít jak žít se má
a o nic víc
Je to jen má touha šílená
a té chci říct

Závidím řekám, vidím je téct
závidím chlebům, cítím je péct
závidím ohňům voňavý dým
závidím růžím a nepochodím
závidím včelám medový ráj
závidím dubnu, že přivádí máj

Modrému mráčku volnost závidím
a to věc je zlá
Studentu v sáčku lásku závidím
a to věc je zlá

Závidím cestám ,že mohou vést
závidím stromům okolo cest
závidím loukám srpnový žár
závidím horám potoků pár
závidím houslím stříbrný hlas
závidím mořím prostor a čas
(...)

Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc je mi ta píseň blízká a jak skvěle vyjadřuje to, co cítím... Když si občas uvědomím, že nemám ty možnosti, které bych měla, kdybych se narodila jinak. Tedy ne jako transgender. Kdybych se prostě narodila jako kluk, řekněme si to na rovinu.
Já chci prostě jen normální život. Chci být volná. Chci jen žít, jak žít se má.

A pak mi docvakne: copak já nemůžu? Nemůžu žít tak, jak chci?
Jenomže třeba k té volnosti nepotřebuju žádný jiný tělo. Třeba jenom potřebuju odvahu žít tak, jak si přeju. Že mám sice míň možností, ale to neznamená, že nemám žádný. A nemusím na sobě nic zásadního měnit. Jako třeba nechat do sebe řezat a plnit podmínky k tomu, aby se mi mohly změnit písmenka v občance a vystavovat se tak něčemu, co není pro mě osobně nutný.

Pan Grossman tenhle text napsal, když mu diagnostikovali smrtelnou chorobu.
A já mám tolik štěstí, že jsem zdravá. A jsem za to vděčná.
Jen jsem prostě trochu jiná. A třeba je to proto, že mám sílu na to, abych taková byla a prožila hezkej život, kdy si půjdu svou cestou, tou míň vyšlapanou. A že můžu dělat věci, co mám ráda a fascinujou mě a naplňují, že se ničeho prostě nemusím bát, jen důvěřovat intuici a jít do toho.
Možná je čas zkusit něco novýho.
A prostě žít, jak žít se má.





neděle 30. října 2016

Jak mi to včera docvaklo (konečně)

Zkusím být co nejstručnější.
Včera jsem přemýšlela, lámala jsem si hlavu, otvírala jsem věci, co už mám dávno dořešený. K mému podivení to byl dobrý krok, protože jsem si uvědomila, že jsem to vyřešila správně.
Taky je to hodně osobní, asi nejosobnější věc, co sem kdy napíšu. Ale svoje jméno tu nikdy nezveřejním a svůj obličej už vůbec ne. A píšu to proto, že třeba to někomu pomůže. A třeba se mi ozve někdo, kdo to má taky tak.

Jsem si dost jistá tím, co nejsem. Horší je to s tím, co jsem. Protože když nemáte slova na to, co jste, je to těžší.
Už jsem se smířila s tím, že nejsem "normální." To je tutovka. Taky jsem si dost jistá, že nejlépe mě vystihuje pojem transgender, i když nejsem zrovna takový trans člověk, kterého prezentují v médiích.

Takže si občas říkám: co přesně jsem? Když jsem trans, ale chci zůstat ve svým těle, chci být mix holky a kluka a potřebuju, abych to nemusela furt vysvětlovat a aby se ozvali další lidi, co to maj stejně a mohly bychom být "divní" společně a vysvětlit lidem, že prostě nechceme být zajímaví, ale jen autentičtí.
Pochybovačný hlas v mé hlavě říká: kdyby něco takovýho opravdu existovalo, tak by se o tom snad už dávno vědělo a víc mluvilo! Nejsi jen zmatená holka, která neví co by roupama?
Ne, nejsem. To už vím. (A vím, že takových jako jsem já, je víc, ale jsou nešťastní, protože se nevejdou do škatulek, podle kterých společnost jede. A oni se pak musí pořád ospravedlňovat, proč jsou "jiní" a jen těžko hledají někoho, před kým by mohli být takoví, jací jsou. A někteří ani neví, že jsou trans, protože nejsou stejní, nejsou binární, nechtějí projít tranzicí. Tak se jen trápí a neví, co s nimi je.)

Občas mám stále pochybnosti. Se 2 věcmi, které jsou úplně jiné, ale rozhodně provázané. Totiž genderová identita a sexuální orientace.

Totiž moje "jiná" genderová identita se nejvíc odráží v otázce sexuální orientace. Což mi vždycky připadalo matoucí a strašně špatně, protože trans lidé a LGB lidé se léta snažili, aby si tyto dva koncepty lidé nepletli. A tak by to mělo být. Jenomže ony provázané jsou. Homo/heter/bi-sexuál prostě obsahuje obojí - to, co jste a to, s čím chcete něco mít.
A taky už je většině lidí jasný, že mezi trans lidmi, stejně jako mezi cis lidmi, jsou homosexuálové i heterosexuálové i bisexuálové (i když někdo říká, že to neexistují, což mi přijde trochu na hlavu - jak můžete někomu do očí říkat, že neexistuje?)

Jak jsem už dávno psala, tak jsem si dlouho myslela, že jsem lesba. Mám s nimi hodně společného, to mi bylo vždycky jasné. Až na to, že neexceluji ve sportech (spíš jsem na opačném konci spektra sportovní úspěšnosti), jsem prostě jako ony. S heteresexuálkama jsem se pokoušela kamarádit celý život, ale nějak jsem si s nimi nerozuměla. Nebylo to ani o zájmech, ale spíš o způsobu komunikace, stylu humoru atd. Zato lesby, to je moje krevní skupina. Je s nimi většinou sranda, jsou strašně v pohodě, i když se často tváří naštvaně (jako já), tak se na vás málokdy naštvou (na rozdíl od heteraček, co se furt culí, ale přitom vás nenávidí), netýká se jich ten hetero-kolotoč, kterej dělá z holek loutky, který se nervují z toho, aby byly dokonalý, protože jinak je nikdo (tedy chlap) nebude mít rád.
A tohle jsem zjistila, až jsem jich několik poznala, protože i lesby jsou v mediích zobrazovány jako nesympatické báby, což naprosto neodráží realitu.
No, vzhledem k tomu, že jsem s nimi toho měla tolik společného (milé i méně milé charakteristiky, po kterých vám začne drnčet gaydar), tak jsem si říkala, hlavně tedy v době před 1-2 lety, kdy jsem tápala po tom, co že to vlastně jsem, když pořád nějak nezapadám, že asi snad budu jedna z nich. Protože vztahu s chlapem jsem prostě nebyla schopna. Prostě to nešlo, nebylo to pro mě.
A tady bych si dovolila odbočit.

Jak jsem si mohla myslet, že jsem lesba, když... teď vím, že jsem transgender, ale nejsem na holky?
Lesby jsou přece ženy, co mají rády ženy. Opakuji, jsou to ženy. Tak jak jsem si mohla myslet, že...?
Ano, jsou to ženy. Ale jejich ženskost je taková trochu jiná než ženskost heterosexuálek. I lipstick lesba je trochu jiná než velmi žensky stylizovaná heteračka.
Je na nich totiž (většinou) něco klukovskýho. Jsou šmrncnutý klukem prostě. A je to na nich vidět. I když maj na sobě šaty a jsou oblečený co nejženštěji to jde, tak v sobě maj takovou rošťáckou jiskru. Hlavně ve výrazu, o očích. Prostě to z nich sálá.
Nebudu zastírat, že díky téhle šmrncovní jiskře se mi líbí víc než heteračky. Je v nich prostě něco navíc. Trocha toho kluka.
A ano, líbí se mi, spousta z nich se mi líbí. Jsou prostě zajímavý a v mnoha případech ještě vtipný. A k tomu jsou prostě hezký, protože ženy prostě hezké a krásné jsou.
Takže mě docela přitahovaly. A navíc, ten jejich "jiný" typ ženskosti mi byl blízký tím, že jsem sama taky taková. Cítila jsem se vždycky spíš klukovsky, ale občas se mi líbilo být oblečená jako holka, protože ty holčičí hadry, jakkoli nepohodlný a občas ponižující, jsou prostě pěkný. Prostě ten mix ženskosti na povrchu a čehosi klučičího v povaze - tak jsem se viděla. Říkala jsem si: proboha, to jsem já, taková jsem!
Jenomže... I když se mi holky líbí, protože mám ráda krásu a ženy prostě krásné jsou a líbí se mi i povahové atributy ženskosti (i když "šmrncnuté" určitou maskulinitou), tak... Nějak mě to za holkama netáhlo dost silně na to, abych s nimi měla něco jako vztah.
Tak jsem si říkala: proč se mi holky líbí, ale emocionálně se k nim nedokážu dost připoutat? Prostě něco mi na nich chybělo. A ne, nebyl to mužský pohlavní orgán - k tomuhle tématu se ještě vrátím.

"Jestliže nejsem dost na ženský, tak jsem asi na chlapy," říkala jsem si... ALE... (Ne)jedno velké ale.
Jak už jsem naznačila na začátku, chlapi mě nikdy nezajímali. Když to vezmu vzhledově, tak jsem samozřejmě vždycky poznala, kterej chlap je hezkej a kterej ne, ale to bylo všechno. I když byl hezkej, tak mě nepřitahoval. Občas mě štvalo, jak ke mně chlapi přistupují, jak se mnou mluví, nemluvě o tom, jak se ke mně chovají, když mě nabalují.
Já jsem byla ve face to face komunikaci vždycky spíš věcná a kromě toho, že se ráda směju něčím vtipům, tak stejnou měrou sama vtipy hážu. Necítím se nadřazená chlapům, cítím se rovnocenná. Ale muži strašně dají na rozdíly mezi mužem a ženou, ať už vzhledové nebo povahové. A když tam ty povahové nebyly (teď myslím u mě), tak na to vždycky museli upozornit. Anebo marně tápali, aby na mé povaze nějaký ten ženský atribut alá "trdlo" (to mi jeden chlap řekl), aspoň našli - když našli, tak pravili něco jako "tak vidíš, že jsem ženská!" A málem se z toho asi po... Vždycky mě to otravovalo.
Chlapi mě tou svou mužností vůbec nikdy nepřitahovali. Když si představím strašně hodnýho chlapa, třeba i hezkýho, kterej je prostě "chlap"... Nedokážu ho vidět jako něco víc než dobrýho kamaráda. Nepřitahuje mě, i kdyby byl fakt hezkej a všichni mi ho záviděli. A když si představím, že se mě takovej chlap dotýká jako ženy (i když to vůbec nemyslí zle a kdejaká ženská by se z toho tetelila), tak se mi dělá fyzicky zle.
Takové ty věci, ze kterých jsou ženy a muži (co maj rádi muže) úplně paf, takové ty chlapské vlastnosti, někdy i ultra maskulinní - ty mě naprosto odpuzují. I když na nich objektivně není vůbec nic odpuzujícího. Mně se to prostě nelíbí. 
Co se týče vzhledu, tak se mi taky u chlapů nikdy nelíbila fádnost toho, jak se většinou stylizují. Když se mi během dospívání líbili borci z Bravíčka, co nosili makeup, brala jsem to jako typickej fetiš puberťačky, netušila jsem, že to zrovna u mě něco znamená. Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může líbit chlap, kterej má až ošklivé rysy, je neudržovanej, je to "prostě chlap," jak se často argumentuje to, když se o sebe pán nestará. Vždycky se mi vzhledem víc líbila pěkná ženská, než pěknej chlap. Dívala jsem se na ni mnohem raději a s větším zalíbením než na chlapa, kterej je objektivně hezkej.

Podle tohoto odstavce by prostě bylo naprosto jasný, že jsem na holky. Ale přesto nejsem. Je to jako ping-pong. Odrazím se od jednoho k druhýmu, protože jedno mě odpuzuje  a to druhý mě nepřitahuje dost. Léta jsem si myslela, že se to ve mně vykrystalizuje samo, samozřejmě jsem z toho měla výčitky svědomí, že jsem taková, že si moc vymýšlím, styděla jsem se za to. Před 2 lety z toho byla velká krize, která mě postupně dostala do toho sebepojetí, kde teď jsem. Nelituju toho, protože všechno konečně dává smysl. Ale to jsem zase odbočila.

Tak jak to teda je? Na co jsem orientovaná?
Dlouhá léta mi to nedávalo smysl a před rokem dvěma jsem byla naprosto nešťastná, protože nic nenasvědčovalo ničemu. Nevěděla jsem, kam patřím. Jedno se mi nelíbilo vůbec a to druhý se mi nelíbilo dost. Začala jsem to v sobě řešit, konečně jsem nečekala, až se to vyřeší samo. A nebyl to fajn proces, byla jsem úplně zoufalá, nemohla jsem spát a brečela jsem potichu celý noci, protože jsem nevěděla, komu to mám říct, protože jsem věděla, že by mi zase řekli "z toho vyrosteš." Ani jsem nevěděla, co jim mám říct, protože jsem svý pocity nedokázala dát do slov.
Tak, jak jsem řekla, jsem se prostě nutila o tom přemýšlet, co to sakra jsem, co to sakra chci. Chlapa nebo ženskou? Proč mi ženy připadaly neskutečně sexuálně přitažlivé, ale strašně jsem toužila, aby mě objal, ochránil a utěšil někdo, kdo má široký klučičí ramena, tedy muž, ale vůbec jsem s ním nechtěl nic mít sexuálně? Byl to zmatek a naprosté zoufalství, protože to nemělo řešení. Cítila jsem se strašně sama a říkala jsem si "proč zrovna já" a hrozně jsem někoho chtěla mít u sebe, ale zároveň to z výše uvedených důvodů nebylo možné.
Pak se stalo docela dost příhod, měla jsem pár flashbacků... A docela náhodou jsem četla na netu něco, co mě navedlo na cestu za tím, co opravdu jsem. (Nebudu specifikovat, už tak to je dlouhý článek). Tak to zkrátím:

To, co se mi opravdu líbí, jsou osoby, které mají tělo muže, ale jde z nich něco výrazně ženského.

Taková osoba s tělem muže, ale hodně silnou ženskou energií, může mít mnoho podob, všechny akceptuji, ale samozřejmě ne ke všem jsem přitahována (a nejen proto, že to třeba není můj typ). V určité době svého tápání jsem si myslela, že se mi prostě jen líbí někteří gayové, protože ti se líbí asi každé ženské, protože jsou udržovaní, voňaví, milí, usměvaví a nedostupní. Nedělala jsem z toho vědu. Myslela jsem si, že se mi líbí právě proto, že jsem asi taky teplá, tak jsou mi sympatičtí proto, že se mnou nekoketují (i když někdy jo a nevadí mi to, protože je to sranda) a že jsou prostě pro mě "bezpeční." To jsem na nich měla ráda a pořád mám. Prostě neměli to, co mě na heterácích odpuzovalo. Pak jsem si všimla, že na některých z nich se mi hodně líbí taková ta směsice feminity a maskulinity. Taky jsem z toho nedělala vědu. Až do doby, než se mi to začalo líbit strašně hodně moc. A začala jsem vyšilovat: to se mi jako líbí z chlapů jen gayové?! Vždyť to je naprostý masochismus! Měla jsem z toho neskutečnou depresi a cítila jsem se jak největší smolař a ještě k tomu kretén.
Samozřejmě - ne každý gay je takový, je to jen stereotyp. No, a taky jsem zjistila, že zdaleka ne všichni tihle kluci jsou kluci na kluky, že s gayi mají jen společného takové ty atributy, které rozdrnčí váš gaydar... Ale kupodivu na kluky nejsou. Zajímavé. Jo a jsou ještě něčím odlišní od kluků na kluky: jsou mnohem ženštější než oni. 
Jo. A to se mi líbilo. Víc než kterákoliv holka šmrncnutá čímsi klukovským. To je prostě ono, tohle je pro mě.

Kdybych měla udělat osu toho, co se mi líbí, tak na nule by byli "normální" mužní muži (žádná přitažlivost), někde uprostřed ty dívky, které jsem už popisovala, a na tom nejvyšším stupni přitažlivosti by byli tihle muži či osoby v mužském těle (ať se identifikují jakkoli), kteří mají v sobě něco nesporně ženského.
Hodně mi připomínají ty holky, co jsem o nich mluvila na začátku, akorát v mužském těle. Jsou prostě mix obojího a z toho já úplně šílím.
Těžko říct, co se mi na tom líbí. Strašně se mi líbí feminita smíchaná s maskulinitou. Pod tím se dá představit celé spektrum podob, a jak jsem říkala, ne každá je pro mě osobně úplně top, ale všechny akceptuji, nemám nic proti žádné. Jsou tu např. crossdresseři nebo kluci, co se za holky nikdy nepřevlíkají, ale na první pohled vypadají jako stereotypní gayové. Nebo ani to ne, ale oblíkají se a celkově se stylizují androgynně. Někdo trochu, někdo víc. Anebo se oblíkají mužně, ale stejně z nich ta ženská energie sálá. Nebo všechno dohromady. Stejně tak různé je to i s jejich identitou. Spousta z nich jsou transgender na různých stupních spektra. A někteří se za trans nepovažují. Někteří zase ano. Je to různé. Ale ta ženská energie v nich je prostě nepopiratelná a člověk ji u některých u nich může vycítit, aniž by ten dotyčný něco řekl. Není to jen o oblečení a účesu. Nedokážu to vysvětlit.

Samozřejmě jsem si pokládala otázky, proč si rovnou raději nenabrnknu nějakou holku, když se mi tak líbí ty ženské atributy, proč to sakra musí být někdo, kdo je fyzicky kluk/muž.
Jak už jsem řekla, tak o pohlavních orgánech to fakt není. Osobně vůbec penis na svým partnerovi ke svýmu vlastnímu uspokojení nepotřebuju, takže je mi to naprosto jedno.
Líbí se mi, když je vyšší než já, líbí se mi, když má fakt široký ramena, dlouhý nohy, nepříliš muskulaturní krásný paže. Líbí se mi, když má osoba krásný rysy, až žensky krásný, ale přece tak jasně definovaný, jako mají muži. A když je tam v té kráse nějaká nedokonalost, tak je to naprosto úžasný. 
Líbí se mi, když má v očích takovou tu jiskru jako mají ty holky, o kterých jsem mluvila na začátku.
Líbí se mi, když se umí o druhé postarat takovým způsobem, jakým to umí ženy.
Líbí se mi, když z někoho jde klid a jistota.
Strašně se mi líbí, když má krásný velký ruce jako muž, dlouhý štíhlý prsty, ale zároveň je na nich něco ženského - to jak se dotýkají druhých, ale i to, jak ty ruce vypadají.
Líbí se mi, když je jemný jako žena.
Miluju, když mě někdo miluje tak, jak to umí žena. Zní to divně, ale je to tak.
Pak se mi samozřejmě taky líbí určitá feminita v celkovém vzhledu a stylu. Pro mě osobně asi není úplný crossdresser to pravý ořechový. Spíš někdo s neutrálním stylem, trochu z obojího.
Z těchhle kluků prostě vyzařuje stejná aura, jakou jsem popisovala u těch holek na začátku.

Líbí se mi samozřejmě i spousta dalších a víc konkrétních věcí, ale to by už bylo něco jako "můj typ." Což tohle, co jsem popsala... není. (Teda až na pár výjimek, co jsem popsala ohledně vzhledu a povahy - uznávám. Chtěla jsem specifikovat, co pro mě znamená, když je na muži něco ženského)
To je... Není to jako když někdo řekne, že se mu líbí modrooký blondýny. Je to jako když někdo řekne "jsem na holky" nebo "jsem na kluky." Tohle to pro mě znamená.

Možná je to tím, že jak se sama cítím jako kluk, tak potřebuju někoho, kdo je kluk fyzicky, kterej by vlastně doplnil to, co mi na mně samotné chybí. Kdo ví.
Akorát vím, že bych si přála, aby taková osoba chtěla i mě, takovou jaká jsem nebo jaký jsem. Kluka v holčičím těle. Nechci někoho, kdo bude chtít, abych celé dny chodila co nejženštěji oblečená a dělala ze sebe něco, co nejsem. Chci někoho, kdo pochopí, co je to dysforie, kdo mě bude chtít takovou, jaká jsem. Oblečení, makeup a módu miluju, jen mám prostě trochu androgynní styl. Ale občas se "za ženskou" převleču ráda. Jenomže pod těma šatičkama jsem to pořád já. Takovej netradiční chlapeček, no. Nebo netradiční holčička? Kdo ví.

Mimochodem... možná se vám ta osobnější část výčtu zdá kapánek rozmařilá. Jenomže já, milé děti, chci někomu dát to samé. Taky chci někoho ochraňovat a utěšovat, dát někomu všechno, vrátit mu stokrát to, co mi dává. A kdybych měla zrovna teď říct, co by se mi líbilo úplně nejvíc na vztahu, kdybych nějakej měla, tak bych řekla, že by to bylo dávání tomu druhýmu to, co potřebuje. Víc než braní si od někoho to, co potřebuju já (a že toho potřebuju).  To jen tak pro informaci. (Kdybyste si třeba pomysleli, že jsem sobecká kráva.)


Tak tohle je to, co mě přitahuje. Ani muž, ani žena.
A díky tomuhle mi včera došlo, že vlastně jsem opravdu to, co si myslím, že jsem.  Protože jsem vlastně to, co se mi líbí. 
A když mě něco tak konkrétního přitahuje a sama se cítím jako takový mix, tak to asi holt existuje.
Hurá, uznávám si právo na vlastní existenci.


čtvrtek 13. října 2016

Kluk v holčičím těle

A taky, mým největším snem, který v podstatě pojímá všechno, co už jsem napsala je to, že chci naplno žít jako ta osoba, kterou se cítím být. A bude mi jedno, co si kdo myslí. Chci žít tak, jak jsem. Jako osoba, která má sice ženský tělo, ale je víc kluk než holka. Nechci nenávidět svoje tělo jenom proto, že je jiný než to, který maj ostatní kluci. Nevadí mi o sobě mluvit v ženským rodě, i když mužský rod by mi taky nevadil. Nechci být komplikovanej. Chci být svůj. Tak, jak jsem. Bez řezání, změn, vypadávání vlasů a odebrání jediných reprodukčních orgánů, jaký kdy můžu mít. Tak jsem se prostě narodil. Mám tělo, který mi vyrobila moje maminka.
Mám to štěstí, že dokud mě lidi berou takového, jaký jsem, tak nemám dysforii.
Přesto cítím v sobě nějakou ženskou stránku. Ale je to "jen" stránka. Základ je kluk.

Ale není to vlastně jedno, jak mě berou lidé, kteří pro mě nejsou důležití?
Já vím, kdo jsem. Vím že se vymykám. Tenhle post jsem začala psát v ženském rodě, plynule jsem přešla do mužského. Zamrazilo mě u toho, ale neopravovala jsem to, protože jsem to tak chtěla.

Myslím, že je špatné, jak se prezentuje transgender menšina v mediích. Nebo spíš JAK ODBORNÍCI A MEDIA PREZENTUJÍ TRANSGENDER MENŠINU. 
Když jsem byla malé dítě, věděla jsem, že je se mnou něco jinak a jednou mě napadla možnost, že bych mohla být transsexuál (zastřešující pojem transgender znám až posledních 5 let). Myslela jsem si ale, že aby někdo byl opravdu transsexuál, tak musí odmalička mít zájmy jako kluk.
No a já jsem si ráda kreslila, hrála si s panenkama, nejraději jsem se převlíkala do kostýmů a hrála jsem si na loutkové divadlo (teda dokud jsem se nezačala stydět za jakýkoliv exhibicionismus, pak to přestalo).
Jen jsem nechtěla vozit mimina v kočárku, připadalo mi to strašně divné hrát si na maminku, toť vše. Moc se mi líbily holčíčí šatičky, ale vadilo mi a připadalo mi strašně ponižující, že v nich musím být jen v kalhotkách. Nechtěla jsem je nosit, i když se mi tolik líbily, a maminka ze mě byla smutná.

A já, i když se mi ze vztahu mezi mužem a ženou dělalo nevolno, protože jsem se cítila strašně zle, kdybych měla být ta žena, jsem si říkala, že já přece nechci být kluk pro nějakou holku.
Ale co bych teda chtěla? říkala jsem si.
Nenapadlo mě, že bych mohla být kluk na kluky. Nemluvilo se o tom.

Přesto jsem nikdy s žádným nechtěla nic mít. Do všeho jsem se nutila. Ani randit s klukama mě nebavilo.
Myslela jsem si, že jsem na holky, protože se mi líbila ženskost. A víc tak nějak "ladila" se mnou. Ale krom obdivování ženskosti jsem chtěla, aby mě někdo vyšší než já pochoval, ochránil a schoval k sobě pod kabát. Aby mě doslova vcucnul do sebe a dal mi jakousi jistotu, teplo, bezpodmínečnou lásku a všechno, co mi chybělo. Někdo, kdo by mi pořád nepodsouval, abych byla víc ženská, kdo by přede mnou nedělal strašnýho mačo chlapa (což by způsobilo, že bych se ve svý vlastní kůži cítila blbě), kterýho by nefascinovaly domnělé rozdíly mezi námi. Rozdíly mě nefascinují. A pokud někdo argumentuje tělesnýma rozdílama, tak řeknu jenom tohle: když vedle sebe postavíte 2 chlapy nebo 2 ženský, tak se taky budou lišit. Nebudou stejný. Každý prsa jsou jiný, každý genitálie jsou jiný. Některý chlapi mají prsa jako ženský. Každej člověk je prostě jinej, originál. Někdo má ženský sekundární pohlavní znaky, někdo mužský. Tělo člověka ale nejsou jenom jeho druhotné pohlavní znaky. Snad nechcete říct, že člověk je jenom to, co má v kalhotách? Má taky hlavu, mozek. Má ústa, kterýma může říct něco, co není vidět. Má oči, který můžou ve vteřině říct tisíc slov. Má ruce, ve kterých drží volbu, jestli jimi někoho pohladí, zachrání před pádem nebo někomu ublíží. 
Tyhle věci, jestli je někdo biologicky muž či žena, jsou důležitý u doktora, ale proč by měly být povinně důležitý jinde?
To je vše, co k tomu řeknu. Tohle je to nejupřímnější, co jsem kdy napsala. Paradoxně je to taky článek, který jsem napsala nejrychleji ze všech článků, co jsem kdy napsala.

Prozatím se mi to, co jsem napsala, líbí, asi to zpracuju literárně nebo o tom napíšu song. Spíš obojí.
Držte mi palce. Nejen s tím songem, ale i v životě.
Mějte se krásně.

středa 12. října 2016

Amnesty International: #Neboj se taky mluvit

Možná už jste slyšeli o projektu Amnesty International #Neboj se taky mluvit, který je zaměřený na příběhy lidí z LGBT+ komunity.
Zástupci komunity zde hovoří o svých zážitcích, které je vhledem k jejich sexualitě nebo genderové identitě nejvíce ovlivnily. vyskytují se tam příběhy coming outů, trápení se stereotypy, rodičovství, sexuální zneužívání, HIV, polyamorii i asexualitě.

Mě samozřejmě velmi zaujal příběh Jana Š., který mluví o úskalích vpasovat se do stereotypní představy o heterosexuálních mužích.

Jan Š. (27, Praha) - Básník, překladatel, aktivista, křesťan, mluví o svobodě být sám sebou ve světě, který v tom člověku často brání. Vzpomíná, jak byl v dospívání především vrstevníky vtěsnáván do stereotypní role muže, která mu nikdy úplně neseděla. Mimo jiné k ní patří i homofobie. Překonáním homofobie, kterou v sobě často máme hlouběji, než si myslíme, se tak nejen LGBT+ lidé, ale i lidé hetero, mohou dostat ke svobodě a vztahům s druhými lidmi bez zátěže předsudků a strachu. - zkopírováno ze stránky http://amnesty.cz/nebojsetakymluvit




Toto sice úplně asi není podobný případ jak jsem já, ale má k tomu docela blízko a já jsem byla nesmírně ráda, když jsem si tento příběh vyslechla. Doufejme, že časem se zviditelní víc takových příběhů, které nespadají do žádné ze stávajících škatulek homo, hetero, bi nebo transsexuál, a že lidé jako jsem já se jednou najdou (nejen sami sebe ale i jeden druhého, třetí, čtvrtého...) a nebudou žít v takové frustrující samotě, jakou cítím já.
Moc bych si to přála. Moc bych si přála, abych na to všechno nebyla sama.

Dvojsečnost otázky "Můžu být transgender?"

Můžu být transgender, i když nechci měnit fyzické pohlaví?
Vím, že mé tělo by mělo být jiné. Vím, že jsem se měla narodit jinak.
Ale přesto nechci podstoupit tělesnou přeměnu.
Je tu otázka, která má dva významy.

Můžu být transgender i přesto, že nechci z různých důvodů měnit tvar svého těla?
Asi ano, můžu. Protože se cítím jako transgender. Necítím se jako cisgender.
A další význam té otázky je tento:
Smím být transgender?
Což vyvolává další upřesňující otázky:
Mám právo považovat se za transgendera, i když si nepřeji, aby moje tělo prošlo přeměnou pohlaví?
Mám právo na to, aby lidé respektovali, že jsem více muž než žena, i když vypadám jako žena (byť androgynně vyhlížející?)
V jakém rodě o sobě mám mluvit?

Všichni máme právo na důstojnost. To je moje odpověď. A součástí takového práva je i právo na vlastní rozhodnutí.

Mluví se o duši, duševním pohlaví, ale přesto je tu takový důraz kladený na fyzično.
Vím, že i lidé, kteří mají tělesnou dysforii mnohem menší než já, do přeměny jdou.
Dysforie tedy asi není ukazatelem toho, "jak moc" je člověk transgender.

Ale jak mám žít?
Jak si mám najít partnera, který tohle bude chápat a respektovat?
Jak mám žít v té šedé zóně na pomezí, někde uprostřed genderového spektra, blíže k té maskulinní straně?

Jak mám žít ve světě, kterej nechápe a nemá slovo pro to, co jsem.
Tedy muž v těle ženy, který v tom těle chce zůstat a být neutrální. Občas se převléknout za ženu, protože ví, že mu to sluší, ale pořád je to jen převlek... Kdo uvidí, jak to je všechno doopravdy. Směs obojího. Zženštilý chlapec v ženském těle.

Kde jsou ostatní? Kde jsou lidé jako jsem já?

pátek 16. září 2016

Můj příběh: Ani žena, ani muž

Mám za sebou (snad už za sebou) celkem dlouhou a poněkud osamělou cestu za sebepoznáním. Je mi dvacet-něco, duševně o něco mladší (i fyzicky vypadám mladší). Fyzicky jsem žena, podle některých možná i pohledná, nabídek mám dost. Ale celej můj život bylo něco "špatně".