neděle 6. listopadu 2016

"Závidím..."

Tenhle článek jsem měla napsaný už pár týdnů. Na rozdíl od toho předposledního, co jsem ho vychrlila za den. Jo, trvalo to celej den, málem mi z toho hráblo. Tenhle jsem taky napsala kupodivu rychle, ale nechala jsem ho uležet... Možná jsem už o něco míň frustrovaná, než když jsem ho psala.
Vydávám ho až teď, protože mám prostě pocit (a to se pocity moc neřídím), že by to tak mělo být.



Občas, v etapách, tomu prostě propadnu a trochu se lituju. Nejsem na to zrovna hrdá, ale přiznávám, že se mi to prostě stává.

Nejsem na tom zase tolik špatně. Teď, když krystalizuje to, co jsem, a chápu to čím dál líp a jsem klidnější díky meditacím s binaural beats, tak vím, že mám sílu jít si např. za svými sny, které jsem tak dlouho odkládala a které se nemusí nutně týkat toho, o čem je tenhle blog. Ale to, čeho se týká tenhle blog, mělo asi trochu vliv na to, že jsem nedokázala žít a pořád na něco čekala. "Až z toho vyrostu..." nebo "až budu trochu hubenější a spokojenější se svým vzhledem..." a tak dál. To nefunguje. Ještě není pozdě něco dokázat a dělat něco, co mě fakt baví, i když ostatní začali už tak před deseti lety.
Prostě mě ta nesrovnalost v mým genderu brzdila ve spoustě věcí. Vypadá to tak. Ale vím, že ne každej to tak má.

Kromě kariéry a zájmů, to bylo taky ve vztazích. Teď ale nemyslím ty partnerské, i když v těch to bylo ze všech vztahů nejmarkantnější. I v přátelských. Mám málo přátel, spíše jsou to známí. Přitom vím, že nejsem zas tak špatná. Jedna z mých špatných vlastností je ta, že "potřebuju prostor," což způsobí, že se občas odmlčím. Ale neznamená to, že bych na ty lidi nemyslela, právě naopak! Prostě si jenom jedu to svý nebo mám třeba depresi nebo jsem nespokojená s tím, že jsem udělala málo práce pro něco, co si přeju. Tohle ale musím vylepšit, uznávám.

Ta další věc, co mi zabránila vytvořit si přátelství, o které bych už ale nemluvila jako o špatné vlastnosti, je to, že jsem nedokázala dost sdílet. A to už se samozřejmě týká toho, o čem je tenhle blog. Dlouhá léta, zejména ta formativní, jsem nevěděla, co se mnou je. Bylo mi z toho strašně. A v té době jsou prostě všichni strašně "normální." Kdežto mně dělalo problém randit s klukama i s holkama. Tolik jsem si přála být lesba, když mi ti kluci tak vadili... Ale ani to nebylo pro mě. Strašně jsem chtěla někoho, kdo by nějak chápal to, co jsem nedokázala tehdy vůbec vysvětlit. Takovou lásku prostě, jakou po ní touží všichni mladí lidé. Aspoň chvíli jsem ji chtěla zažít. Ale i přátelství by mi stačilo. Jenomže takovýho člověka, který by chápal tyhle moje "problémy," najdete těžko, zvlášť v těch telecích letech. A když se o tom stydíte mluvit, máte strach se někomu svěřit, tak to jde ještě hůř.
Že jsem transgender jsem nevěděla, protože jsem myslela, že to může být jen člověk, který o dětství strašně touží být klukem (pokud se narodil jako holka). Neznala jsem pojem nebinární nebo genderfluid.

Když to shrnu, tak ten hlavní důvod, proč jsem dneska sama je prostě proto, že jsem nemohla mluvit o svým soukromí a lhát se mi nechtělo. Tak jsem si nenašla kamarádky. Ani jsem si s holkama moc nerozuměla. Jediný, co mám s nima společnýho, je to, že rozumím módě a kosmetice (a baví mě to - což byl btw taky důvod, proč jsem si nedovolila považovat se za trans). Ale kupodivu ani tak se už nedokážu považovat za holku. Nebaví mě filmy, co baví většinu z nich, ani knihy. Přijde mi, že jednou z věcí kterou má společnou velká spousta cis holek je to, že se nedokážou pro něco nadchnout - a to byl často důvod našich nedorozumění. Když jsem je viděla nadšené tak to bylo jen tehdy, když se mluvilo o jejich klukovi a/nebo o jejich společném žití, budoucnosti atd. Nechápu to jejich urážení, "nemluvení se sebou." Nechápu způsob, jakým cis holky komunikují. S klukama jsem si rozuměla víc, ale těm se mnou pak zakázaly kamarádit jejich přítelkyně (což je vtipný, když mě v tomhle směru jejich boyfriendi vůbec nazajímali) nebo mě prostě brali "jako holku," což znamená, že mě buď začali okatě balit, nebo se ke mně chovali jako že se mnou kamarádí, ale byly tam takové zvraty, kdy se občas chovali tak, že je vůbec nezajímám, což na mě občas působilo jako kdyby mi chtěli dát najevo svůj nezájem  (což možná taky znamená, že mě začli balit, ale nevím to jistě). Ale já měla prostě zájem "jen" o kamarádství, ale ten zájem byl u mě upřímnej.
Pak tu byli kluci, co jsou na kluky, s těma jsem si rozuměla o něco víc než s hetero klukama (už jen proto, že jsem si nemusela furt dávat pozor na to, jestli jsem neřekla něco, po čem by si mysleli, že po nich jedu), ale ti taky rádi řeší vztahy, sex a tak, takže ani s nima jsem si nedokázala vybudovat hlubší vztahy, protože jsme dost nemluvili o (mým) soukromí. Ale i ta méně hluboká kamarádství, co s některými mám, jsou fajn. Aspoň něco.

Všechny moje slibně začínající potenciální přátelství šla do kytek, protože se nikdy nedostala do zóny takového toho sdílení. Já neměla co sdílet. Měla jsem jen pocity, kterým jsem nerozuměla a které mi zabraňovaly být normální holka.
A za ty jsem se extrémně styděla.
A bála jsem se, že mě někdo prokoukne.

Ale teď už svítá na lepší časy. Stačí prostě najít lidi, který jsou jako vy. Ale taky nezavrhovat ty, co jsou jiní. Někteří to třeba nebudou odsuzovat, i když tomu nebudou rozumět.
Věřím, že jednou, a že to nebude trvat až tak moc dlouho, si najdu slovo a budu moct prohlásit, kdo jsem. A když to slovo prostě řeknu, tak spousta lidí tomu nejdřív nebude rozumět, to je jasný, ale já se nebudu stydět říct to a budu vědět, že je tu i spousta lidí, kteří vědí, co tím myslím.

Nevím, co bude za měsíc, za rok. Ale teď bych chtěla najít možnost, jak být neutrální. Prostě něco, co je spíš kluk, ale má to ženský tělo, no a co, žádná křeč. A nemuset si hrát nonstop na ženskou. Chápu, že když budu mít na sobě třeba šaty, tak to po nikom nebudu moct chtít, to je jasný. Když si budu chtít hrát na ženskou, tak prostě budu. Občas je to zábava. Ale jinak, tedy to, co budu já doopravdy, bude někdo neutrální. To je teď můj cíl. V tom, jak se oblékám, jak vypadám, ale i jak sama sebe či sám sebe přijímám a vidím. To mi totiž pomáhá hodně. Nevyděsit se pokaždé, když o sobě uvažuju v mužským rodě. To je ok. Patří to ke mně stejně jako to fyzický tělo, co mám.

Jak vidíte, teď se zrovna nelituju. Ale když se lituju, tak si vzpomenu na jednu písničku, kterou napsal Jiří Grossman a nazpívala ji paní Urbánková. Zpívá se v ní:

(...)
Vždyť já chci jen žít jak žít se má
a o nic víc
Je to jen má touha šílená
a té chci říct

Závidím řekám, vidím je téct
závidím chlebům, cítím je péct
závidím ohňům voňavý dým
závidím růžím a nepochodím
závidím včelám medový ráj
závidím dubnu, že přivádí máj

Modrému mráčku volnost závidím
a to věc je zlá
Studentu v sáčku lásku závidím
a to věc je zlá

Závidím cestám ,že mohou vést
závidím stromům okolo cest
závidím loukám srpnový žár
závidím horám potoků pár
závidím houslím stříbrný hlas
závidím mořím prostor a čas
(...)

Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc je mi ta píseň blízká a jak skvěle vyjadřuje to, co cítím... Když si občas uvědomím, že nemám ty možnosti, které bych měla, kdybych se narodila jinak. Tedy ne jako transgender. Kdybych se prostě narodila jako kluk, řekněme si to na rovinu.
Já chci prostě jen normální život. Chci být volná. Chci jen žít, jak žít se má.

A pak mi docvakne: copak já nemůžu? Nemůžu žít tak, jak chci?
Jenomže třeba k té volnosti nepotřebuju žádný jiný tělo. Třeba jenom potřebuju odvahu žít tak, jak si přeju. Že mám sice míň možností, ale to neznamená, že nemám žádný. A nemusím na sobě nic zásadního měnit. Jako třeba nechat do sebe řezat a plnit podmínky k tomu, aby se mi mohly změnit písmenka v občance a vystavovat se tak něčemu, co není pro mě osobně nutný.

Pan Grossman tenhle text napsal, když mu diagnostikovali smrtelnou chorobu.
A já mám tolik štěstí, že jsem zdravá. A jsem za to vděčná.
Jen jsem prostě trochu jiná. A třeba je to proto, že mám sílu na to, abych taková byla a prožila hezkej život, kdy si půjdu svou cestou, tou míň vyšlapanou. A že můžu dělat věci, co mám ráda a fascinujou mě a naplňují, že se ničeho prostě nemusím bát, jen důvěřovat intuici a jít do toho.
Možná je čas zkusit něco novýho.
A prostě žít, jak žít se má.