"Je tě fakt škoda"

Když mi bylo 15, ostříhala jsem se na punkáče. Měla jsem z toho radost, cítila jsem se tak dobře. A vlastně jsem z toho byla taky na nervy a nechápala jsem, proč se musím cítit dobře zrovna v něčem takovým... neženským, tedy mně nevlastním.
Aniž bych se v té době identifikovala jako lesba, aniž by mě v té době vůbec zajímaly holky, tak si mě tak automaticky vrstevníci zařadili. Pak to slovo proti mě používali jako nadávku a já to nechápala. Tohle je jako nadávka?
Tahle zkušenost mě naučila, že to homosexuálové fakt nemají lehký a že tolerance je nulová a že lidi se fakt neštítí ničeho.
Tehdy, když jsem si ještě myslela, že jsem cis hetero holka, (která jen potřebuje vyrůst ze všech svých vnitřních nesrovnalostí), jsem začala cítit velkou solidaritu s LGBT+, protože aniž bych se tehdy tak identifikovala, tak jsem si zkusila na vlastní kůži, jak to mají v mládí těžký.

Zpověď jednoho klikaře

Tedy moje zpověď.

Před rokem můj život vypadal pěkně blbě. Byl jsem v práci, která mě naprosto nebavila, ale dělal jsem ji pro prachy. Protože to nebyly kdejaký prachy, tak mě to samozřejmě přestalo po pár měsících bavit. Ale byla to moje první práce po škole, tak co. Nedělám z toho vědu, zdá se mi to normální.

V osobním životě jsem byl už přes rok v pěkných zmatcích a ukazovalo se, že to se mnou bude asi ještě horší, než se zdálo. A co mě štvalo ještě víc, byla samota. Byl jsem sám na ty věci okolo mýho mozku nesouhlasícího s mým stylem života a rolí, kterou jsem celý život hrál. A měl jsem pocit, že pokud se nerozhodnu pro jednu stranu,  že jestli nebudu žít podle binárního systému, tak jsem vlastně pěkně v hajzlu, protože nikde nejsem vítanej.

Taky jsem tou dobou plánoval založení tohohle blogu, protože jsem doufal, že najdu podobný lidi, který by mi rozuměli.

A opravdu se tak stalo. A co víc - daleko to předčilo moje očekávání. Ani nedokážu říct, jak moc jsem vděčný lidem, co se mi sami ozvali - koho se to týká, tak ví, ke komu mluvím. Trans* lidé, se kterými jsem ještě před tímhle blogem na netu mluvil, na mě koukali spatra, protože jsem nebyl dost kluk. Vlastně se se mnou ani nechtěli moc bavit, podle nich jsem ani nepatřil do trans komunity (tehdy jsem se popisoval jako genderfluid, což už dnes neplatí). Ale teď jsou tu lidi, co mě berou takového, jaký jsem. V něco takového jsem ani nedoufal a proto to pro mě tolik znamená.
Úplně poprvé v životě v sobě necítím, že tutlám něco důležitýho, protože jsem v kontaktu s lidma, který chápou, co jsem celej život prožíval a vůbec jim nemusím o ničem mlžit, za něco se stydět. A poprvé v životě cítím, že žiju doopravdy. Což je drsný, když už je mi 27. Je to trochu jako puberta. Všechno je nový a ani nevím, co je přede mnou pokud jde o postupný odkrývání mojí identity. A taky kam až to v téhle oblasti dotáhnu.

Mám se dobře. Nadmíru dobře. Finanční situace se lepší, umím žít za malý náklady. Všechny bojovky, co jsem si na konci roku naplánoval, jsem si splnil. Všechno jde dobře. Akorát s disciplínou to ještě není ideální, ale už jsem na cestě.

Prostě se mám z objektivního pohledu dobře. Nemůžu říct, že by se můj život obrátil o 180 stupňů, ale rozhodně se stalo od prosince hodně zásadních změn. Nic mi nechybí a co mi chybí, tak k tomu mám našlápnuto.
Jenomže ani tak se z toho nedokážu radovat, je mi strašně zle, a to hlavně proto, že mám pořád pocit, že si nic dobrýho nezasloužím. Nic z toho dobrýho, co se mi děje a nic z toho, co bych si přál. Bere mi to elán, kterej jsem měl, když mi bylo o šest a víc let míň.
Nedokážu se zbavit pocitu, že si nic z dobrých věcí, co teď mám, nezasloužím. Připadám si směšně, když se snažím o něco, co bych si ve svým životě přál dokázat. A co jsem si už zařídil, tak to si prostě nezasloužím, mám z toho výčitky a všechny moje snahy jsou k smíchu.

Prostě se nenávidím a nedokážu přestat.

Přišel jsem na to, že když se ponořím do práce na několik hodin, tak se od toho negativního v sobě úplně odtrhnu a nic mě nebolí. Bohužel mě sice nenaplňuje, když dělám jen tohle a nevěnuju se jiným věcem, ale dělám to proto, jak už jsem řekl, že mě to otupí od nějaký vnitřní bolesti. Pracuju v kuse bez přestávky víc hodin, než bych měl. A pak jsem z toho tak znechucenej, že na práci nedokážu sáhnout třeba tři dny za sebou. A vlastně ani na nic jinýho, co nesouvisí s prací, ale v čem bych se chtěl rozvíjet, prostě nesáhnu. A začíná mi z toho jebat, protože tak to nechci. Pak zažiju nějakou euforii, je mi skvěle jako málokdy v životě... Pak taky nejsem moc produktivní, ale to už je moje chyba. Pak se něco stane a... je mi ze dne na den zase mizerně. Protože mám pocit, že si beru víc, než si zasloužím.

Kdysi, když jsem myslel, že jsem holka, tak jsem se nenáviděl za to, že blbě vypadám. Myslel jsem si, že to mi zabraňuje být oblíbenej a najít lásku. Teď už je mi upřímně fuk, když se někomu nelíbím. Neurčuju podle toho svou hodnotu. Seru na to. Stylizuju se tak, jak se to líbí mně, protože to jediný má v téhle oblasti smysl.
Nenávidím se prostě tam někde hluboko, v základu.

Můj mozek se mě stále snaží přesvědčit, že když si najdu někoho na sex nebo aspoň pseudosex nebo dokonce na lásku, takže mě to zázračně vyléčí a život bude skvělej. Ale já mu nevěřím. Vidím spoustu lidí, co jsou v relativně fungujícím vztahu, co našli svého soulmejta nebo šukaj první ligu, ale stejně je deprese neopustila.

Spíš mě zdrcuje to, že mi přijde naprosto absurdní, ABSUDRDNÍ, aby se mně něco takovýho stalo. Jako něco, co by mi vyhovovalo. Nikdy jsem nezažil nic, co by mi nebylo proti srsti. Však jsem tady o tom mlel snad tisíckrát. Ble.
Jde prostě o ten podělanej pocit. V mým životě, co mi přišlo naprosto absurdní, to se nikdy nestalo, tak nějak jsem na to měla od útlýho věku čich. Přijde mi to prostě nemožný, dokonce i z pitomejch představ mám blbej pocit, místo aby mi byli nějakou útěchou. Ani blbý daydreaming si nemůžu užít, protože cosi v hlavě mi říká - co si kurva myslíš, vždyť to je naprostá absurdita.

Vítejte v mým světě.

...
Jsem rok a půl po škole a už pět let se živím sama. Ze začátku mi ale občas ještě pomáhala máma a děda. Od otce jsem neviděl ani korunu už 5 let, tedy asi od druháku na bakaláři, a tak jsem to i chtěl. Teď se o sebe starám pochopitelně už úplně sám, bez finanční pomoci mamky. Bydlím docela daleko od domova a mám vlastní byt. A všechno si platím sám z toho, co jsem škudlil, za co jsem chtěl jet na Erasmus, ale na to to tehdy nestačilo.
Ale můj otec teď všude rozhlašuje, že mě živí a že mi platí byt. Říká to i přede mnou.
Ale vždyť to tak není! Proč to dělá? Já to nechápu.

…

Tak jsem se z toho vypsal, třeba mi teď bude už míň zle. Vždycky to tak bývá. Zajímalo by mě, jestli by to stejný efekt mělo, kdybych to někomu říkal naživo. Ne že bych se do toho hrnul, o svých pocitech jako takových jsem v životě mluvil jen s malým počtem lidí, ale domnívám se, že když takhle mluvím veřejně sám k sobě, tak je to snad i lepší. Nevím. Ale už jsem nějak otupěl a spíš bych o tom nemluvil proto, abych tím někoho neobtěžoval.

Rád bych šel ke cvokařce, až to finance dovolí, ale když jsem tam byl naposled, tak to bylo na hovno. To jsem to fakt mohl vykládat někomu v hospodě a mělo by to stejnej efekt. No, i když na vině bylo taky to, že jsem jí tam kecal o tom, jak mě ve škole šikanovali, ale o katastrofálních vztazích v rodině jsem taktně z úcty k rodičům mlčel. Vlastně jsem to tehdy ani sám sobě nepřiznal. Stejně jako to, že jsem si už tehdy ve 22 říkal, jestli nejsem náhodou kluk. A jestli by to ta cvokařka byla schopná poznat. To jsem si namouduši říkal. Paní cvokařka nezpozorovala nic. Tak třeba jsem přece jen divná holka s nefunkčním kosočtvercem.

Nenávidím se.

MtF vypráví: "Nemám úplný odpor k stávajícímu pohlaví."

Požádala jsem jednoho MtF člověka, kterého jsem před několika měsíci poznala na netu, (v době, kdy jsem tápal asi nejvíc), jestli by nenapsal něco o svém životě na můj blog. Jsem moc ráda, že souhlasil. Tady je jeho příběh, jak ho sám napsal:

Když se to všechno usazuje, pomalu a jistě

Tento příspěvek napíšu netradičně takovým stylem, jak mě vidí okolní svět - jako holka, tedy hlavně v ženským rodě.
(Jinak bych byl rád, kdybych jednou v běžný konverzaci s přáteli a blízkými mohl používat oba. Zatím se na to ale vůbec necítím.)
Rozhodl jsem se tak proto, že se mi to zdá vhodný, protože by si mě u čtení tohodle měli představovat jako holku, která vysvětluje, že je klukem.
Tohle je taková tečka za všemi těmi mišmašoidními články, co tu poslední dobou byly. Tímto bych to rád ukončil (a psal míň a víc kvalitně) a věnoval zase víc obecnějším tématům a možná tu měl i nějaké hostující přispěvatele.

Seznam vděčnosti (a tak trochu bilance)

Jsem vděčnej i vděčná za...
za všechno suprový, co v životě mám
za to, že je moje rodina i já zdravá
každej kopanec do zadnice, kterej mi život uštědřil
za lidi, co mě maj rádi bezdůvodně
za lidi, co jsem v životě potkala
za to, že mám možnosti, který mám
za to, že nemám některý možnosti, který bych chtěl mít, protože to má asi svůj důvod
za to, že teď můžu být na tý správný cestě, protože mi to nikdo nezakazuje
za to, že jsem měla v minulosti kliku, což mi dopomohlo k tomu, abych teď mohla bydlet sama
za to, že jsem v roce 2016 konečně kopla do prdele sama sebe
za to, že se mnou lidi poprvé v životě diskutovali o dysforii a svým životě (byť jen po internetu)
za to, že mi někteří i sami od sebe napsali (a za hlavně to, že se mi otevřeli)
za to, že jsem se jim mohl otevřít já
za to, že mi přes tenhle blog napsali neznámý lidi jen proto, aby mi popřáli štěstí
za to, že se mám kam vracet
za to, že nic není ideální
za to, že mám v některých věcech tak velkou kliku
za to, že jsem sám a mám čas na sobě pracovat a nikdo nemá příležitost mě ničit
za to, že můžu být obojí
za to, že se s tím nemusí k doktorovi
za to, že nejsem o 10 cm menší (nebo i víc)
za to, že jsem si uvědomila, že tu jsou lidi, kteří jsou jako já
za to, že mám v některých věcech poprvé v životě jasněji
za to, že můžu vidět, jak jsou někteří lidi šťastní
za to, že já taky můžu bejt šťastnej i šťastná a nepotřebuju k tomu okolnosti, jen svou vlastní volbu
za to, že je tak těžký tu "volbu," ehm, aktivizovat
za to, že se poprvý v životě dívám pravdě do očí
za to, že samota mě občas ničí
za to, že mi někteří lidi důvěřujou
za všechny pěkný věci, který za mnou tento rok přijdou
i za všechny, za kterými přijdu já.

A taky za to, že jsem k Vánocům dostala zdravotní ponožky, protože gumové lemy na těch obyčejných mě strašně škrtí.

Nevím, co se mnou 2017 udělá. Ale docela v hrubších obrysech vím, co s ním udělám já.

Kluci se přece nemalujou a další marnivosti

Asi od 15 let věku (až do doby před rokem) jsem experimentovala s tím, jaká chci být žena.

Totiž před pár dny, přesně na moje narozeniny, bylo jisté jednoleté výročí, jak jsem náhodou zjistila.
V ten den přesně před rokem, na moje 26. narozeniny, jsem si do deníku zapsala, že jsem asi trans*, ale že se mi nechce zbavovat té holky, která za nic nemůže. Že ji nechci vyhladit ze světa. Jo, přesně tohle jsem si zapsal v den svých narozenin. A vzpomněl jsem si, jak těžko se mi to psalo, jak jsem se cítil. Jako by ta holka bylo nějaký břemeno, ale zároveň to byl můj nejlepší projekt, moje součást.

To bylo asi po 2 a něco měsících, kdy jsem o tom začal přemýšlet konkrétně, kdy jsem začala víc používat slovo trans. Jinak to popravdě asi v jemných nuancích začalo někdy v půlce roku 2014 (dokonce jsem si kvůli tomu založila i deník - já, která si nikdy deník nepsala). Ale to je taky jiná pohádka.

Nejsem holka, to všichni víme. I když na povrchu jo.

A i když bych byl asi šťastnější, kdybych se narodil jako kluk, tak zrovna teď nechci bejt kluk. Ale ani holka.

Teď to chci být jen já. Protože to je něco, co jsem snad nikdy doopravdy nebyl a až teď se k tomu dostávám.

Minule jsem slíbil, že se vám svěřím, jak se mi daří s těmi třemi předsevzetími, co jsem si dal. Napíšu to obšírně a jeden bod budu prolínat s druhým, protože jinak to asi neumím.