pátek 20. ledna 2017

Když se to všechno usazuje, pomalu a jistě

Tento příspěvek napíšu netradičně takovým stylem, jak mě vidí okolní svět - jako holka, tedy hlavně v ženským rodě.
(Jinak bych byl rád, kdybych jednou v běžný konverzaci s přáteli a blízkými mohl používat oba. Zatím se na to ale vůbec necítím.)
Rozhodl jsem se tak proto, že se mi to zdá vhodný, protože by si mě u čtení tohodle měli představovat jako holku, která vysvětluje, že je klukem.
Tohle je taková tečka za všemi těmi mišmašoidními články, co tu poslední dobou byly. Tímto bych to rád ukončil (a psal míň a víc kvalitně) a věnoval zase víc obecnějším tématům a možná tu měl i nějaké hostující přispěvatele.





Ráda bych tedy ten zmatek uvedla na pravou míru:
Pokud jde o mou genderovou identitu, tak ta není vůbec fluidní. Pořád se cítím stejně. A čím víc to přijímám sama v sobě a sama pro sebe, tak tím je mi líp.
Jenomže začínám docházet k tomu, že moje sebeprezentace teda fluidní je, pokud jde o ženskost a mužskost. Že jako fyzickej chlap bych byla celkem netradiční, to je jasný.

A moc dobře si uvědomuju, že to, že mě okolí vnímá jako holku, mi docela usnadňuje být více nekonformní, pokud jde o to, jak se exteriérově stylizuju.
Kdybych se rozhodla pro fyzickou a sociální tranzici, tak moc dobře vím, že by to tak dobře nešlo. U chlapů se tyhle blbosti tolik netolerují.
Trochu ironicky, díky těmto blbostem je můj osobní svět (jinak naštvaný na to, že mě lidi nemůžou přestat brát jako ženskou) snesitelnější.

Jsou to dvě cesty, který prostě se současným stavem společnosti nelze sloučit.
Anebo jde, ale bylo by to náročnější než to mám teď.

Jsem v rozčeřené vodě a čekám a pozoruju, jak se všechno kolem strašně pomalu usazuje.
Mám se dobře, protože aspoň už vím, kdo jsem. A učím se sám sebe takového respektovat.
Tím chci říct, že ať vpadám jakkoli, ať mi moje tělo zrovna vadí nebo ne, tak se necítím o nic míň trans než kdykoliv jindy.

Docela by mě mrzelo, kdyby si lidi mysleli, že tím chci být zajímavá nebo tak něco. To vůbec. Nikomu jsem to neřekl (kromě jednoho jedinýho kamaráda, kterej to vzal v největší pohodě i když přiznal, že tomu nerozumí a že i když jsem mu připadala jiná, tak by mě na kluka netipoval; pobavilo mě, když říkal, že mu to přijde strašně zajímavý a fascinující a že jsem vlastně ještě zajímavější, než si myslel, což byl asi kompliment).
A vlastně mi to způsobuje spíš zádrhely, není o co stát.
Mozek mi v jistejch chvílích prostě nefakčí s tělem. Možná jsem kvůli tomu asexuál. Pokud někdy ztloustnu, moje dysforie bude hůř ukormidlovatelná.
A o holku, co si přeje být "ten druhej kluk," se asi taky moc potenciálních partnerů nepopere.

Nikde se s tím nechlubím. Ráda bych to řekla, ale lidi by to ještě nepochopili. Co by si mysleli? Říkali by mi "tak kdy už z tebe bude kluk"? A když nechci nebo odkládám úpravu exteriéru, tak si budou myslet, že kecám?

Časem se rozhodnu, co bude dál.
Jestli se někdy dozhodnu vystoupit z téhle pomezní zóny, to je ve hvězdách. Ale co je jistý, jest to, že jako heterosexuální žena žít nemůžu a nechci.
Budu nadále prozkoumávat svý možnosti v tomhle neutrálním prostoru a myslím, že jestli z nej někdy vystoupím, tak to bude cesta do stanice tranzice, kde nastoupím na vlak a... ty vole, co to plácám? Prostě však víte, co myslím.

Může to být zítra, za týden, rok nebo i za dvacet let. Možná že jak se moje tělo bude časem měnit, čehož se fakt bojím, tak si řeknu, že by snad bylo lepší zatnout zuby a jít za sexuologem a začít to řešit. Prostě nevím, co bude.
Anebo třeba taky zůstanu tak, jak jsem. Co já vím.
Cejtit se jako kluk se nedá podmínit tím, jestli se někdy dokopete k tomu, abyste si vypěstovali aspoň strniště. I když mně by teda slušelo, to už vím.

A taky vlastně nevím, jestli opravdu nechci mít děti. Nikdy jsem je nechtěl, ani jako dítě jsem si nechtěl hrát na maminku, dětský kočárky a panenky-mimina ve mně už v 5 letech vyvolávaly hrůzu. A těhotenství taky nepatří mezi zážitky, který bych toužil zažít.
Ale už tak 4 roky přemýšlím o tom, že by bylo fajn, kdyby na světě byl nějakej člověk, kterej má stejně křivej nos jako já, stejně divnou barvu vlasů, stejný dotěrný zlozvyky a tak. Prostě takový trochu jiný zrcadlo. To neznamená, že by se můj postoj k těhotenství změnil, spíš naopak. Ale jestli jednou budu chtít mít dítě, tak to jinak nepůjde. Ale vlastně si to nedokážu představit.

Mám ale dojem, že i ta pomezní zóna mě může něco naučit, že bych ji neměl jen tak zbrkle opustit.

Ale samozřejmě mě hlodá hlásek, jestli v tom není taky zbabělost. Zbabělost ze všech vyšetření, z toho, jak to snese moje rodina.
Z pálení mostů jinde moc strach nemám. Jsou to mosty chatrné. Na mosty, co jsou za mnou, na ty se už moc neohlížím, protože mám dojem, že se právě přede mnou nachází mosty vedoucí tam, kde by mi konečně mohlo být fajn.

Zatraceně. Svět by si měl už uvědomit, že na světě nejsou jen muži a ženy. A že se to nedá poznat podle toho, co má kdo ve spoďárech nebo podle toho, jestli musí nosit podprsenku.




Strachy do budoucna
A teď se zas chvíli budu litovat, i když jsem to chtěl vynechat a tady ten svůj projev ukončit. Nějak mi to nedá, jak jinak.
Jsou dny, kdy ce cejtím naprostej asexuál, ač mazel jak sviňa, kterej je v podstatě rád, že nemá příležitost k jakýmkoliv vztahům více než přátelského typu, protože bych možná kvůli tomu možná trápil někoho druhýho, kdo by neměl tyhle problémy. Pak ale jednou za čas zahlídnu něco konkrétního, co mě nějak oslovuje (nebo spíš teda někoho), tak mě to docela mrzí. Ale to už je prostě život.
Uvidíme, co se stane. Třeba to nebude tak strašný. Třeba se pro mě aspoň na chvíli někdo najde anebo se mi bude dobře žít samotnýmu a splním si nějaký nesplnitelný sny, protože samota má jednu výhodu - máte čas zužitkovat svůj tvůrčí přetlak.

Taky mám strach, že se nestane nic a já najednou budu kluk v těle starý ženy, který mě díky ženským hormonálním změnám nebude takdobře poslouchat, pokud jde třeba o udržování stabilního psychickýho stavu nebo dokonce váhy a tak. Jo, i toho se bojim, přiznávám.

Ale třeba taky ne. Třeba aspoň někdy, jednou, něco hezkýho zažiju. Aspoň vědět, jaký to je, když vás někdo-víc-než-kámoš bere takovýho, jaký jste a nedělá z vás holku. Aspoň to zkusit.
A třeba se mi povedou i jiný věci, o který jsem se konečně začal snažit, takže nemusím mít úplně blběj život. Však už jsem vám o tom vyprávěl.
Identita není jen gender nebo sexuální orientace. A já celý léta zanedbával a potlačoval spoustu částí svojí identity. Teď nastává období změn.


Trochu mi ukápla slza, když jsem to psal, ale to je asi dobře. Aspoň nejsem z ledu, jak by se někdy mohlo zdát. Zítra se už třeba zase litovat nebudu a budu to brát statečně, suše jako vždycky. Nemusím mít přece všechno.


.
.
.
.
.


Jinak je mi fajn.

Tenhle týden jsem měl hodně práce, musel jsem se učit, jak si organizovat čas, protože jsem se ve všem úplně ztrácel a neměl na nic jinýho než na práci čas.
Ale minulej tejden byl od pondělí do pátku strašně skvělej. V pondělí a v úterý jsem překonal asi svůj nevětší strach v životě. A od středy až do pátku to bylo už úplná krasojízda. Setkal jsem se s novýma supr lidma i starýma známýma. Asi jeden z nejlepších týdnů za dlouhodu dobu. To jsem fakt nečekal, hned tak zkraje roku dobře začít.

Pokud se něčeho bojíte, tak to udělejte. Všechny strachy jsou úplná prkotina.

Jo a taky bych chtěl zase krátký vlasy.
A taky donosit všechny holčičí šaty, co mám, protože jsem ve většině z nich vlastně nikdy nebyl. Třeba je jednou budu muset rozprodat, protože se na mě už nebudou hodit. To zní moc zvláštně od někoho, kdo o sobě říká, že je trans, že ano?

Hele, pokud to tu čte někdo, kdo to má stejně nebo podobně, klidně mi napište, pokud chcete.

Žádné komentáře:

Okomentovat