pondělí 6. března 2017

"Je tě fakt škoda"

Když mi bylo 15, ostříhala jsem se na punkáče. Měla jsem z toho radost, cítila jsem se tak dobře. A vlastně jsem z toho byla taky na nervy a nechápala jsem, proč se musím cítit dobře zrovna v něčem takovým... neženským, tedy mně nevlastním.
Aniž bych se v té době identifikovala jako lesba, aniž by mě v té době vůbec zajímaly holky, tak si mě tak automaticky vrstevníci zařadili. Pak to slovo proti mě používali jako nadávku a já to nechápala. Tohle je jako nadávka?
Tahle zkušenost mě naučila, že to homosexuálové fakt nemají lehký a že tolerance je nulová a že lidi se fakt neštítí ničeho.
Tehdy, když jsem si ještě myslela, že jsem cis hetero holka, (která jen potřebuje vyrůst ze všech svých vnitřních nesrovnalostí), jsem začala cítit velkou solidaritu s LGBT+, protože aniž bych se tehdy tak identifikovala, tak jsem si zkusila na vlastní kůži, jak to mají v mládí těžký.



Dospělí si mě zase kvůli té mojí tehdejší image automaticky zařadili jako někoho, kdo je podezřelej ze všech hajzlovin.
Když byl ve škole nějakej průšvih, tak se učitelé obraceli automaticky od prvního dne na mě, protože jsem prostě tak vypadala.
Což připadalo i mým spolužačkám směšný, protože ač se mě všechny bály, že po nich vyjedu (páč přece každá lesba je pro všechny holky nebezpečná, protože jsou všechny tak strašně neodolatelný, žeáno), tak mě znali jako tichého šprta. Taky mě učitelé podezřívali z toho, že jsem jedna z těch, co kouří na školním dvorku, protože jsem prostě tak vypadala. Což je na tom to nejvtipnější. První cigáro jsem si zapálila až v 19 letech. Tradááá.

...
Říkám to všechno proto, že je pro mě v tomto období strašně zásadní experimentovat se vzhledem, protože nemám páru, kam to až chci dotáhnout.
Strašně bych chtěla vypadat androgynně a právě v tom mi může i pomoct to, že jsem fyzicky žena. Když se teď dívám na svý fotky z nejvíc holčičího období, kdy jsem se zuby nehty držela toho, že musím mít pěšinku uprostřed hlavy, protože je to ženský a protože tak mě lidi budou mít rádi, vidím tam tu křeč. Vidím, že mi to vlastně vůbec nesedí. Že by se k mýmu ksichtu hodilo něco jinýho, víc klučičího.

A už jsem to tu asi říkal, ale zatím se mi zdá, že i když bych občas chtěl, tak nepotřebuju nutně hormony. A taky je teď z jednoho jedinýho důvodu nechci. Je tu prostě něco, co jde proti mým současným prioritám, ale ten důvod si chci nechat pro sebe. Můžu si za to sám, i když mě to štve. Sám jsem se rozhodl. Ale nemusí to tak zůstat.

Tak aspoň ty vlasy.
Strašně mě sere to, že když máte něco, v čem se konečně cítíte dobře, tak najednou všichni blekotají, že je to fuj a že ženská má mít dlouhý vlasy, ale vy jim nemůžete říct, že nejste ženská, že jste jen takovej zženštilej chlapec, kterej, řečeno jejich jazykem, "se nechce nechat předělat."
Tentokrát jdu ke krátkýmu účesu po krůčkách. A od každýho toho krůčku mám větší strach. Ale taky mám čím dál víc pocit, že mi to nestačí. Že mi nestačí polodlouhej/polokrátkej lesbo účes. Že potřebuju ten klučičí. A když budu chtít na čas delší, tak mi to stejně doroste.

A tu kritiku nevidím jen u sebe. Když se člověk, co je fyzicky žena, ostříhá na krátko, tak hned se slepice a kohouti seběhnou, jak je to neženský. Jako kdyby člověk musel být hned šerednej, když není největší sexbomba. Taky jsem si myslel, že nemůžu bejt nikdy doopravdy hezkej, když nebudu co nejvíc ženskej. Že krátký vlasy a tomboy styl, kterej jsem vyznával když mi bylo třináct čtrnáct, na ten musím zapomenout, protože to je prostě špatně. Cítil jsem se provinile, že na sobě páchám nějakej zločin - potlačuju "ženskost." Ale víte co? Proč by sakra mělo bejt nepěkný, když někdo s ženskou anatomií vypadá androgynně? Proč by sakra takovej člověk nemohl být pěknej? Tyhle věci mě kdysi neskutečně deptali, proto jsem se snažil potlačit to v sobě, až jsem si to všechno, celou svoji podstatu, zhnusil. Jako by prostě neexistovala možnost pro androgynního člověka v těle, který mám já, aby byl aspoň ucházející.
U sebe jsem měl taky takovej pocit, ale čím dál víc se mi líbí androgynní osoby v ženským těle. Ať už jsou to ženy nebo ne.

Co taková Ruby Rose? Ta je snad hnusná? Annie Lennox? Miley Cyrus? Těm snad ty krátký vlasy nesluší?

Říkám to vlastně i kvůli jednomu nedávnému incidentu, kdy jsem potkala jednu osobu z nedávné minulosti, tedy těch dob, kdy jsem byla na samým vrcholu svého holčičího období. Ten kluk mi prostě řekl, že je mě škoda, že kdybych byla ženštější a přestala blbnout, tak že mám chlapů, kolik chci.
Kde jsem to už jen slyšel?

Vole, byla jsem holčičí dost, sice jsem nebyl žádná modelína, ale víc to asi nešlo, každej má svůj strop a geny neovlivním, i kdybych měl 50 kilo, tak spousta věcí ohledně vzhledu má svý limity. (Btw, proč jsou všichni cis muži tak posedlí tím, aby jejich holka byla křehká a hubená? Aby nad ní měli co největší fyzickou převahu? Aby rozdíly mezi nimi byly co nejmarkantnější? Nechápu.)
A ti chlapi, co se na mě tehdy lepili, žádná výhra teda nebyli. Mezi nima byl i ten vůl, kterej mi tohle řekl. Že je mě fakt škoda. Moje ženské období mi nic nepřineslo. Nic. Byl jsem stejně zoufalej z toho, že mě chlapi berou jako holku, jako kdykoliv jindy.
To je skoro stejný jako když řeknete lesbě nebo gayovi, že je jich fakt škoda, že nejsou dostupný pro opačný pohlaví. Jako kdyby to jediný správný bylo, že se člověk má chovat heterosexuálně.

Chlapče podělanej, není mě žádná škoda. A pokud se ti na mně něco líbí, jako myslím něco z toho, jakej jsem, ne jen to, jak jsem vypadal, tak jsi asi trochu gay. Sorry jako.


Jak si sakra někdo prozíravej, kdo mě zná, může myslet, že jsem holka?
Vždyť jsem chováním úplně jinej než ony.
Mám dost společnýho s lesbama, to je pravda. Spousta z nich je docela klučičí ve svý povaze. No jo no, taky jsem si myslel, že jsem lesba. Tak proč by si mě s holkou neměli plést ostatní.


I když se mi to říká těžko, protože furt mám svý depky a sám sebe asi dost nemám rád, tak to řeknu: Tak, jako každej jinej, i já si někoho zasloužím. Někoho, kdo na mě bude hodnej a kdo mě bude mít rád takovýho, jakej jsem, ne navzdory. S mým klučičím interiérem, snad již brzy androgynním exteriérem, ženskou anatomií a s tím, že prostě občas rád chodím oblečenej jako holka. Nechci mít pořád pocit, že se musím měnit, aby o mě vůbec někdo stál. Tohle je asi to nejvíc frustrující. Ten pocit mám odnepaměti. Vždycky jsem ho měl a už mě to fakt nebaví. A nikdy to nefungovalo.

Víte co? A stejně ti hetero cis muži, který o mě měli zájem, musej být tak trochu teplí, když se jim na mně líbilo něco z mý povahy. Protože i když jsem jako holka vypadal, tak jsem byl povahově úplnej kluk. Zženštilej, ale kluk.
Víte, já myslím, že i duše hodně ovlivní to, jak člověk na druhýho působí, pokud jde o pohlaví. Já bych třeba určitě byl schopnej zamilovat se do kluka, co by byl žensky vypadající bio žena. Ale musel by bejt duší opravdu kluk, a to se prostě dá vycítit, neptejte se mě jak. A já jsem ultimátní homo, což pro mě znamená, že mě přitahuje to, co jsem. A to je někdo, kdo je duší kluk a ať je klidně fyzicky žena (i když se mi samozřejmě líbí i muži a androgyni). A jelikož jsem sám fyzicky holka a někdy se rád jako holka oblíkám, tak by to byl v podstatě člověk jako já. Homo, sweet homo. Haha. A taky nevím, jestli se mi úplně líbí penisy a ženská anatomie se mi líbila vždy víc než ta mužská. Kdyby měli všichni kluci vaginy, tak jsem šťastnej člověk.

Kdybych tak jen věděl, kde někoho takovýho mám hledat.
Každej si zaslouží být chtěnej a taky vědět, kde ho chtějí takovýho, jakej doopravdy je. Prostě být chtěnej tím, koho chce on. To si zaslouží každej z nás.
Každej.

Žádné komentáře:

Okomentovat